V sobotu 24. 3. 2018 se konala konference Jazykománie v režii Tomáše Moslera. Konference a podobné akce jsou vždy skvělou příležitostí setkat se s kolegy, poslechnout si zajímavé příspěvky, dozvědět se něco nového a diskutovat.
Kromě jiných jsem zavítal na přednášku o podnikání, kterou si pro nás připravila Melissa Dedina. Jednu její přednášku jsem navštívil už před nějakou dobou na Tomášově akci Translator Incubator. Pořád ji mám v počítači a čas od času si ji znovu přečtu. Pořád, i s odstupem, se občas přistihnu, jak u počítače souhlasně přikyvuju.
Melissa mluvila převážně o svých zkušenostech, bez příkras, věcně, stručně a jasně. Prezentaci měla rozdělenou do logických ucelených celků, které se vždy točily kolem jednoho problému, na který chtěla upozornit, a vždy přidala praktickou radu či doporučení. Nádhera. Víc takových příspěvků!
Nejvíce mě zaujala část o kultu chudoby. Nejspíš protože jsem o tom konceptu předtím neslyšel. A hlavně proto, že je to (bohužel, třebaže se blýská na lepší časy) pravda.
Co je to ten kult chudoby?
S kultem chudoby (Poverty Cult) přišel Neil Inglis, interní překladatel Mezinárodního měnového fondu. Poprvé o něm hovořil na výroční konferenci ATA v Colorado Springs. Podle Inglise kult chudoby vzešel z „komplexu podřazenosti, který lidé pracující s jazyky mají (nebo ho vůči nim mají druzí), z hlediska své hodnoty na trhu“.
Inglis formuloval sedm smrtelných hříchů, které kult chudoby charakterizují:
- Závist úspěchu druhých
- Škodolibá radost z něčího neúspěchu či selhání
- Přesvědčení, že než aby byl někdo úspěšný, je lepší, když budou všichni neúspěšní
- Chorobná přecitlivělost, pokud jde o peníze
- Noblesa zchudlého šlechtice (který je víc zchudlý než šlechtic)
- Obecně přijímané přesvědčení, že je lepší se spokojit s málem a mít jistotu, než riskovat a přijít o vše
- „Dobře jim tak!“ a „Stejně o to nestojím.“
Ty, kdož jsi bez viny, hoď po mně kamenem komentářem.
Ruku na srdce. Zní to dost povědomě, že?
Ten náš překladatelský rybníček je dost malý. Jaký si ho uděláme, takový ho budeme mít. Co děláme? Šíříme image překladatelů, kteří jsou ti vznešení lůzři, zchudlí intelektuálové, hladoví umělci, kavárna, (j)elita atd.
Říkáme, že překládání je fajn, ale že přežít / uživit se / zbohatnout se tím nedá. Je lepší mít nějakou „opravdovou“ práci a překlady si šmrdolit po večerech doma na koleni. Nebo mít bohaté rodiče/partnery, abychom si mohli dovolit se věnovat bohulibým činnostem jako je překlad či tlumočení.
Brečíme, lamentujeme a naříkáme, jak jsou klienti neuvědomělí a nechtějí platit. Že jsou ignoranti a nevědí, jaký je rozdíl mezi překladem a tlumočením, kdo je Levý a co říká Nordová. (Kacíři!)
Věříme, že duševní bohatství je víc než světské přízemnosti. Jazyky jsou totiž ušlechtilé a ryzí a nejdou dohromady s něčím tak odporným jako je podnikání. (Pán Bůh s námi a zlé pryč!)
Fatalisticky a absolutně inklinujeme ke škatulkování: a) chudý (ale ušlechtilý!) lingvista, b) hamižný kapitalistický vepř.
Občas to místo rybníčku vypadá spíš jako žumpa nebo odkalovací nádrž.
Rozřešení?
Jsou dvě. Každý si může vybrat.
1. Můžeme dál brečet, lamentovat a naříkat.
Každému, co jeho jest. Devadesátky ale už skončily.
A nevrátí se. (Bohudík/bohužel)
2. Uvědomíme si, že co děláme, děláme, protože to je naše práce.
A do práce chodíme, protože si potřebujeme vydělat na živobytí.
Naše práce JE krásná, zajímavá, obohacující a ušlechtilá, ALE peníze nejsou sprosté slovo. Tak se ksakru nebojme si o ně říct.
Jsem moc rád, že jsem si šel na Melissinu přednášku sednout. Jsem optimista a věřím, že když si tyto zásady budeme opakovat, můžeme spoustu věcí změnit.
Tuto rozpravu uzavřu citátem Melissy, která svůj příspěvek zakončila následujícími slovy: „Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit pracovat za nízké sazby.“
Amen.
PS: Ještě jsem zapomněl uvést, že Neil Inglis o kultu chudoby v Colorado Springs hovořil v roce 1996. (Bože můj!)
PS2: Chcete dát kultu chudoby spánembohem? Přijďte 14. 4. 2018 k nám do Dílny.
